Skip to content

Petr Starčevič – Dva světy se střetly, jeden boří a druhý buduje / část II

V první části jsem pozornost upřel k městským částem poněkud více, než by snad bývalo postačovalo. Obdobně by bylo možné provést hlubinné vrty i na dalších místech. Ono to beztak bude nutné udělat, bude nutné vše správně pojmenovat a kontaminovaný prostor intenzivně čistit. Ohlédnutí nebývá ke škodě. Domnívám se, že bez této mezifáze nebude možné pokračovat. Bude to vyžadovat opravdovou spolupráci. Ono se totiž opravdu přihodilo něco dalekosáhlejšího, nemající charakter neporozumění nebo omylu v interpretaci. Nejde o nic menšího, než o zásadní ideový spor, ve kterém nejsou zbraně rozdány férově.

Nechci se mýlit, ale odpověď možná nalezneme v Konceptu odůvodnění. K tomu se však musíme přenést do vyšší úrovně nazírání a vnímat město jako autentický kulturní výtvor, podávající v každém okamžiku pravdivé svědectví o nás samých.

V blogu radní Petry Kolínské z 30. září je totiž pod titulkem “Excentrická teorie” zaskočenému a překvapenému čtenářovi sděleno, že tato teorie Romana Kouckého je dostupná v Konceptu odůvodnění. Také Matěj Stropnický, předchůdce Petry Kolínské v politické funkci, dal již v červnu roku 2015 najevo, že Koncept odůvodnění jej nenechává ani trochu klidným, a tak svou nelibost dal najevo v podobě Manifestu interurbanismu. Autor Manifestu, jak sám uvádí, vychází z Konceptu odůvodnění.

Manifest jako takový byl téměř okamžitě po svém zveřejnění výstižně a řekl bych zdařile komentován Martinem Klodou. Když jsem onen komentář tehdy na Archiwebu četl, měl jsem dobrý pocit, že tento – pro mě tehdy zcela neznámý kolega – věc vnímá hodně podobně, čili silně kriticky. Bylo pak jen otázkou jedné vteřiny se symbolicky připodepsat ke konečnému osobnímu zhodnocení, v němž Martin Kloda uvádí, že jako architekt se cítí hrubě napaden a dehonestován, částečně též překvapen autorovou neomaleností a zjednodušeným pohledem. Jak píše, je budování města týmová hra – boj vede ke ztrátám na všech stranách. Skvěle shrnuto, dodávám. To bylo v červnu 2015.

Po pár dnech byla na stránce EARCHu k Manifestu Matěje Stropnického publikována úvaha Ondřeje Beneše a Oldřicha Ševčíka “O co může a má usilovat Metropolitní plán a současná diskuze nad Metropolitním plánem”. Také skvělé, výborné postřehy, fajnové analýzy.

Manifest obsahuje kromě toho, co manifesty obvykle mívají, také cosi navíc. Hrozbu. Po čase jsem na ta slova zapoměl. Teprve zmiňovaným blogem Petry Kolínské se mi vše propojilo.

Zde jsou: “Buď tedy tvůrci Metropolitního plánu svůj chystaný návrh přepracují do podoby, v níž stanoví skutečný veřejný zájem v území, a zároveň předloží variantu vymahatelnou, vykonatelnou a jednoznačnou, čili umožní domoci se obrany také těm, kdo se budou možnou novostavbou cítit ohroženi. Anebo nebude vůbec projednáván. Krásu budoucích staveb ponechávám architektům jako možnost podmíněnou vzpřímeností páteří, odolností charakterů, důvtipem výmluvnosti a „nevratností tužek“, až budou kreslit svou příští soukromou zakázku. Teď ale pracují pro město.”

Manifest, sestavený politikem, je vždy nutné považovat za projevení politikovy vůle, za veřejné programové prohlášení, a nemůže se proto jednat o jeden z mnoha příspěvků do nikdy nekončící debaty o uspořádání obývaného prostoru. Manifest se však nepochybně stal součástí boje, který vyvrcholil politickým rozhodnutím dvacátého září 2016 v podobě bleskového odvolání Petra Hlaváčka. Pokud by byl Koncept odůvodnění pochopen správně, a jak je vidět – nebyl skoro vůbec pochopen, pak by mohl skutečnému budovateli (nebo slovy Exupéryho z jeho Citadely – dobyvateli) výborně posloužit, být jakýmsi kompasem. Ostatně pro odvážného a vidoucího dobyvatele a všechny jeho chrabré nástupce to vše bylo konstruováno.

Koncept odůvodnění nebyl Pracovní skupinou ponechán stranou. Mnohokrát bylo řečeno, že s odůvodněním je zapotřebí dále pracovat. Myšlenky zde obsažené však nelze libovolně interpretovat a překrucovat. Chovali jsme se k němu jako ke skutečnému úhelnému kameni, na kterém vše spočívá a má v něm oporu, zatímco bez něho je vše nejisté a vratké. V Konceptu je shromážděno poznání města, otisk města je zde skvěle proveden, je zhodnocena jeho fyzická podstata a její proměny. Jsou zde zachyceny nehmotné jevy a účinky. Jsou zde formulována východiska Plánu.

Na úplném začátku sešitu s názvem Duch plánu Roman Koucký píše, že se musíme zbavit strachu z nového a naučit se hledat v doplňování města krásu. Slovo “krása” je vzápětí Manifestem interurbanismu vyloženo zcela jinak. Zatímco pro Romana Kouckého je krása podobně jako pro největší myslitele všech dob to, co je dokonalé samo v sobě, je pro Matěje Stropnického krása vztažena jen na stavby ve městě, čili na něco, o čem Roman Koucký nehovoří, a byl by naivní, pokud by takto přímočarým a nízkým způsobem hovořil o kráse města a hezky vypadajících domech v něm. Jedná se totiž o něco zásadně jiného.

A tak bychom mohli pokračovat dále, a nevím, co by z Manifestu zbylo. Jedná se zkrátka o jiné vidění světa a naší civilizace, diametrálně jiný náhled na dějinnou fázi naší civilizace. A tomu náhledu se musí podřídit Plán. Naštěstí nejen náhledu – to by pak nejspíš nemělo žádné rozumné řešení. Bylo by nutné počkat na výsledek dalších komunálních voleb.

Také další klíčové sešity Konceptu odůvodnění jsou naplněny formulacemi východisek Plánu, ze kterých je zřejmé hluboké pochopení dějin, současnosti a mimořádný a zodpovědností naplněný zájem na obratu. Ta zodpovědnost je na každém z nás. Jsme již delší dobu na rozhraní a musíme se rozhodnout, zda chceme jít směrem k životu nebo do záhuby.

Mám rád Aristotelovu definici politiky, kterou je nám sdělováno, že “mezi všemi naukami náleží patrně nauka politická k nauce nejváženější a nejvyšší”. Je prospěšné skrze tuto definici posuzovat slova i skutky jak velkoformátové politiky, tak politiky obce. Dříve i nyní, neustále. Proč to říkám? Protože se mi chce stále věřit, že ti, kteří mají nyní ve svých rukách klíče od zamčené brány, potvrdí Aristotelovu definici, a k tomu dají najevo, že podvědomě ctí Montesquieho definici, která říká, že jakmile začne malodušnost formovat charakter národa, vytrácí se moudrost a bez příčiny vznikají zmatky.

Petr Starčevič, 23.listopadu 2016