První část
Stěnám sienské radnice vévodí slavné Lorenzettiho fresky – Alegorie spravedlivé vlády a důsledky dobré a špatné vlády. To bylo někdy kolem roku 1350. Od 20. září 2016, kdy pražští radní odvolali Petra Hlaváčka z pozice ředitele IPRu, přemýšlím o tom, jak bych na stěnách pražské radnice alegorii z doby současné ztvárnil já. A vůbec – jak se na celou věc okolo Metropolitního plánu dívat z nadhledu. Ono je to totiž z normálního lidského horizontu stěží pochopitelné. Vzdálený a neinformovaný pozorovatel může nabýt dojmu, že nastal čas bořit. Titulky bulvárních médií tomu letos na jaře nasvědčovaly. Protože nejsem vzdáleným pozorovatelem, ale jedním z aktérů, chci se tímto k věci nezávisle na komkoli vyjádřit.
Jsou to právě čtyři roky, kdy Roman Koucký zveřejnil při Inventuře urbanismu základní obrysy budoucího Metropolitního plánu, stavbu jeho konstrukce a podstatu vize metropole. Když jsem jako účastník Inventury pozorně naslouchal výkladu, byl jsem v hloubi srdce přesvědčen o správnosti záměru. Ihned na počátku jsem jej v duchu hodnotil hodně vysoko a v pozdějších debatách jsem to dával zřetelně najevo. Prostě změna paradigmatu, konečně, konečně. Tedy opuštění široké cesty, vedoucí skrz prostornou bránu do záhuby, ale nastoupení na úzkou cestu, kterou však – jak je psáno – málokdo nalézá, ale která vede k životu. Je na ní obrovské množství překážek. Život lidského společenství je odpradávna plný konfliktních situací. Definovat nějaký prostor bez konfliktu a bez oběti je iluzorní. Konfliktnost nám nejen není cizí, ale je to jeden z našich hlavních rysů. Tím však není nikomu dáno právo ospravedlňovat násilí. Pouze s vědomím konfliktnosti života jsme schopni žít s něčím, co je pro člověka tak charakteristické. Vím dobře, že Roman Koucký, Petr Hlaváček, Tomáš Ctibor a další kolegové si byli toho všeho od samého počátku vědomi.
Netrvalo dlouho, a v odborných i všeobecnějších médiích se začaly objevovat texty, úvahy a diskuzní příspěvky, které nenápadně započaly celou věc nahlodávat. Jistě si na ně vzpomínáte. Postupuje to takto dodnes. Osobně v oněch textech nevidím téměř nic, co by směřovalo k opravdovému budování. Naopak – v jejich obsahu a z jejich občas ironické intonace lze rozpoznat destrukci. Dovoluji si to vyhodnotit tak, že ve skutečnosti jde o ego, v jehož těsné blízkosti je strach. Chápu, že pro někoho je to přitažlivé, a snad i životodárné.
Již od roku 2012 tedy bylo zřejmé, že dříve či později se v nějaké nepěkné podobě objeví na scéně zásadní ideový spor o budoucnost města a o primární charakter Plánu. Zda se má stát Plánem určeným svobodné lidské bytosti, obdařené svobodnou vůlí a svobodou rozhodování a s ní spjatou zodpovědností, nebo otrokovi, kterému jeho „dobro“ definuje kdosi výše postavený, kdo je v danou chvíli držitelem moci, což je pro nemalé množství občanů preferovaným pohodlným způsobem bytí, ale jak uvádím o pár řádků výše – je to ta široká cesta do záhuby.
Nakonec se těch překážek na úzké cestě shromáždilo tolik, že se vše zastavilo. To se na úzké cestě stává.
Aby bylo možné odstranit překážky, o jejichž povaze dodnes nepanuje shoda, bylo nutné rozpracovaný návrh Plánu podrobit kritickému zkoumání. Proto se pražská Rada 27. června 2016 usnesla zřídit Odbornou pracovní skupinu. V usnesení Rady jsou uvedeny tři impulsy, na jejichž základě dochází k nutnosti rozpracovaný a zveřejněný návrh Plánu ve verzi 2.2 s datem 31. května 2016 posoudit. Prvním impulsem byla zpráva pořizovatele o obsahovém nesouladu návrhu plánu s předpisy, druhým impulsem bylo usnesení starostů městských částí ze dne 16. května 2016, v němž je vyjádřeno znepokojení nad průběhem příprav plánu a obava z možných problémů při jeho převádění do praxe, a konečně třetím impulsem bylo předběžné znění stanoviska Asociace pro urbanismus a územní plánování, podle kterého návrh plánu není v souladu se stavebním zákonem, jeho prováděcí vyhláškou a ustálenou judikaturou a nelze ho předložit ke společnému jednání.
Pražská Rada přímo ve svém usnesení rámcově zadala Pracovní skupině prozkoumat zejména to, jak nástroje regulace použité v plánu splňují zásadu předvídatelnosti a jednoznačnosti pro rozhodování o změnách v území, jak lze v praxi použít pro rozhodování o změnách v území podmínky, které nejsou explicitně regulativy – např. prověřit údajnou absenci podmínek pro ochranu a rozvoj hodnot, nebo údajně chybějící podmínky pro dosažení cílových charakterů jednotlivých lokalit a nakonec také prověřit požadavky městských částí a míru jejich akceptace ze strany zpracovatele.
Pracovní skupina, jejíž jsem členem, což jsem možná mohl uvést ihned na začátku, se sešla na ustavujícím jednání 30. června 2016. Na tomto jednání jsem v úvodu sdělil, že jsem s návrhem Plánu velmi dobře obeznámen, a že v průběhu letních měsíců budu směřovat k tomu, aby návrh Plánu mohl být za poměrně krátký část vyladěn, poupraven a připraven pro projednávání. Řekl jsem, že si neumím představit Plán bez dalšího fungování Romana Kouckého. To je zkrátka nemyslitelné.
Pracovní skupina po mimořádně intenzivní práci přes období letních prázdnin vydala ke dni 22. srpna 2016 závěrečné stanovisko. Skupina se pracovně setkávala formou několika celodenních workshopů, kterým vždy předcházela individuální “domácí” příprava. Každému jednání Pracovní skupiny byli přítomni Petr Hlaváček, radní P. Kolínská s poradcem Lukášem Vackem, jednoho srpnového odpoledne ji “zastupovala” primátorka A. Krnáčová. Vždy byl přítomen zástupce pořizovatele a ad hoc členové týmu Romana Kouckého, prakticky neustále Jaromír Hainc. Zřejmě po interní dohodě mimo Pracovní skupinu nebyl nikdy, podotýkám že nikdy, přitomen Roman Koucký.
V průběhu práce skupiny jsme dbali na hlavní zásadu posuzování – setrvat na pozici úplné nezávislosti a oprostit se od případného pokušení sdělovat “jak by bylo řešeno to a ono, kdybych to řešil já”. Pro někoho nebylo jednoduché tuto zásadu permanentně ctít. Je to vcelku lidsky pochopitelné.
Závěrečné stanovisko Pracovní skupiny bylo Radou hl. m. Prahy společně s návrhem dalšího postupu dne 13. září 2016 vzato na vědomí. Dobrá zpráva. Vlastně více než dobrá. K závěrečnému stanovisku vydal tým Romana Kouckého reakci, kterou osobně hodnotím pozitivně, protože dobře a s velikou mírou objektivity vystihuje podstatu.
O týden později byl z pozice ředitele IPRu odvolán Petr Hlaváček. V usnesení pražské Rady z 20. září 2016 se o důvodech jeho odvolání nesděluje veřejnosti vůbec nic. Vůbec nic! Vlastně ne – vždyť mlčením se veřejnosti sděluje možná mnohem více. Ano, odpověď je vcelku jasná. Veřejnosti se sděluje, že toto politické rozhodnutí je nejspíše nedůvodné, čili nemající důvod, nebo pokud, tak kdesi ve skrytosti. Hodně špatná zpráva. Dává to celé smysl?
Následujícího dne se pak někteří radní přicházejí Petrovi Hlaváčkovi omluvit za to, že hlasovali tak, jak hlasovali. Divná zpráva. Smysl to nedává žádný, pokud se na celou věc díváme normálním zrakem. Ale, jak řekl jeden z omlouvajících se radních – pokud se na celou věc hledí politickým zrakem, pak to smysl dostává. Nechápu, ale vlastně nakonec – co je na tom až tak nepochopitelného?. Ve škole nás učili, že územní plány se stávají předmětem politického boje. Neuměli jsme si to tehdy představit. Možná, že toto je jedna z praktických ukázek, jak je to správné (pro někoho), nebo jak je to hanebné (alespoň pro mě).
Blesklo mi tehdy hlavou, že Petr Hlaváček je obětním beránkem, který musel být obětován – “ač nevinný, byl prohlášen za vinného”. Nic nového pod sluncem.
Při poslední schůzce Pracovní skupiny 2. listopadu 2016 jsem v úvodu zopakoval, že návrh Plánu je nutné dopracovat, o čemž není pochyb, ale že je naprosto nezbytné, aby se k němu vrátil Roman Koucký, a také Petr Hlaváček. Bylo to dáno do zápisu, nic dalšího od toho momentu nevím.
Protože o dění kolem Plánu se v polovině září zajímá i širší veřejnost, a to nejenom pražská, je nutné vědět více a více. Klikatými a tak trochu bočními cestami, jakoby se nejednalo o nic zásadního, má pak hledající zájemce o podrobnější informace možnost se z jednoho článku v blogu radní P. Kolínské dne 30. září 2016 dozvědět, že rozpracovaný Metropolitní plán je nezákonný (“legislativní zmetek”), že jeho příprava je zpožděná a že Petr Hlaváček nebyl ochoten vyhodit Romana Kouckého, kterému byla vytýkána špatná komunikace. Jsou tam i jiné věci, některé jsou těsně před hranou, jiné za hranou. Radní P. Kolínská píše: “za záchrannou brzdu jsem zatáhla proto, že územní plán nemá být diktátem úzké skupiny architektů, ale dohodou mnoha zájmových a názorových skupin.” Je možné k tomu něco dodat? Je možné polemizovat, ale je také možné takovéto výroky nekomentovat. Je ale určitě nutné říci, že to je výsledek těžko vysvětlitelného nepochopení.
Mluvíme srozumitelně (tedy pokud vůbec víme, o čem mluvíme), ale vůbec si nerozumíme. Mluvíme jasně a zřetelně, a přitom si smysl vyřčeného vykládáme odlišně. Není potom divu, že nejsme společně schopni mnoho vybudovat. Moc bych se nedivil, pokud by mi některý rabín vysvětlil, že právě toto je smyslem kapitoly o babylonské věži. Zpět ale k výroku – není přeci možné předpokládat dohodu mnoha zájmových skupin, jak P. Kolínská uvádí. Vsadil bych se, že pokud se kdokoli opravdu hluboce zamyslí nad vnitřním obsahem a smyslem sdělení tak, jak je v blogu publikováno, musí být na pochybách. Příkladů si může každý představit bezpočet. Navíc musím dodat, a snad to není nepředstavitelné, že dohoda zájmových skupin může být vposledku výsledkem plavby kalnými vodami. Podobně je tomu i v případě dohody mnoha názorových skupin.
Používat slovo “dohoda” v souvislosti s územním plánem je nepochybné. Je to ostatně primárním znakem každého plánu, ale domnívat se, že se jedná o dohodu jinou než je vyjádření politické vůle na principech a způsobu uspořádání města, jeho kultivace, rozvoje a tak dále, je poněkud naivní. Schválený Plán nemůže být přehlídkou dohod mezi názorovými skupinami. Umíte si to představit? A ještě k počátku oné věty, k diktátu úzké skupiny architektů. Diktátem úzké skupiny architektů by Plán byl totiž přesně v podobě, o kterou radní P. Kolínské jde ponejvíce – pokud by totiž byla zcela přesně určena jednotlivá uspořádání a pozice prvků města. Touha definovat v textu a vidět ve výkresech každou budoucí ulici, náměstí, park, místo pro budoucí školu, zkrátka vše, co může být v souladu s předpisy územním plánem naprosto přesně definováno, a dlužno dodat, že toho lze definovat hodně, znamená dospět k Plánu neprojednatelnému, neobhajitelnému a neschvalitelnému. Takto by se dalo pokračovat do nekonečna, a takto to Pracovní skupina objasňovala v průběhu prázdnin v diskuzích každému. Ostatně – těch objasňování bylo více, a bylo to dobré.
S ohledem na výše uvedené jsem totiž pevně přesvědčen o jedné zásadní a podstatné věci: z hlediska potenciálu k nalézání dohod je metoda, forma a způsob definování jednotlivých součástí Plánu zatím nejlepším způsobem, který znám. Obdobnou metodu (jistěže ne identickou) jsem v roce 2008 použil, a vnímám s postupujícím časem její blahodárné důsledky pro obec.
V prvním odstavci jsem se označil za aktéra. V jedné pražské městské části působím jako člen rozvojové komise tamní Rady městské části. V roce 2009 jsem připravoval podklady pro poměrně rozsáhlé vyjádření městské části k tehdejšímu konceptu nového územního plánu. Měl jsem proto unikátní příležitost podrobně tehdejší připravovaný plán prozkoumávat. Po komunálních volbách roku 2010 bylo potřebné nově obsazenou komisi seznamovat s kontextem pražského plánování v uplynulých letech. Po volbách je to tak vždy. To není nezajímavé. Koncem roku 2012 nastala zásadní změna. Od března roku 2013 se projednával návrh zadání Metropolitního plánu. Byl jsem požádán o přípravu podkladu pro vyjádření městské části. Po důkladném zvážení návrhu zadání jsem doporučil, aby městská část vyjádřila bez jediné sebedrobnější připomínky souhlas. Stalo se.
Městské části byly v polovině března roku 2013 vyzvány ke spolupráci na tvorbě Plánu, a to podle předem dané osnovy. Šlo zásadně o spolupráci dobrovolnou, ponechanou co do šíře, ale i co do formy, na uvážení každé městské části. Starostka jedné malé městské části se 641 obyvateli veškeré podklady sestavovala sama i s použitím tužky a pastelek. Do konce roku bylo postupně zpracováváno rozsáhlé množství autentických podkladů jak textových, tak grafických, pokrývajících prakticky celé území města.
Součástí předávaných podkladů byly vize městské části o svém rozvoji. V případě mnou uváděné městské části nebyly týmem Romana Kouckého do návrhu Plánu zahrnuty téměř žádné náměty na další zastavitelná území, další parky a jiné prvky. Pro dotyčnou městskou část to nebyl důvod k zahájení boje proti Plánu jako takovému, nebo proti IPRu, či snad Romanu Kouckému. Prostě to byl zcela korektní výsledek dialogu, který trvá i nadále a není tudíž uzavřen. Je možné a snad i pravděpodobné, že některé městské části se v obdobné situaci chovaly přesně opačně a vydaly se na cestu nedialogu.
O všech podkladech se postupně rozhodovalo v úrovni Rady nebo Zastupitelstva městské části. Nebyl to obecný model, v některých městských částech byly voleny rychlejší postupy. Protože jsem obeznámen i s některými dalšími městskými částmi, mohu potvrdit, že vždy záleželo na tom, jakou důležitost přikládaly politické orgány městských částí přípravě Plánu. Přestože není IPR jako zpracovatel Plánu nikterak vázán stavebním zákonem průběžně konzultovat dílčí výstupy, v míře daleko přesahující pojem “nadstandard” tak po celou dobu činil. Příprava návrhu Plánu touto dialogovou formou probíhala po dva roky až do poloviny roku 2015. Konzultace IPRu s městskými částmi, jejich formát, metodu a nakonec i způsob otevřené vstřícné komunikace hodnotím velmi vysoko. Doporučuji každému kritikovi se nejprve důkladně seznámit s písemnostmi, záznamy, podkladovými výkresy a dalšími dokumenty.
Pokud dnes zaznívá hlas, že městské části mají k návrhu Plánu a k práci IPRu výhrady, je nutno říci, že skutečnost není tak krystalicky jasná a zřejmá, jak to může zvláště prostřednictvím mediálních titulků působit. Je směšováno více významů do jedné zkratky. Všezahrnující pojem “městské části” je totiž reprezentován Svazem městských částí hl.m. Prahy, který není tvořen všemi 57 městskými částmi. Členy Svazu nejsou tzv. velké městské části, tedy Praha 1 až 22. Myslím si, že je na čase paušalizující pojem “městské části” v souvislosti s kritikou návrhu Plánu používat uvážlivěji a přesněji, aby širší veřejnost nebyla uváděna v omyl. To ovšem není jediný případ. Je jich více, jsou velmi různorodé. Jakákoli zkratka je na škodu podstatě věci samotné. Volbu velmi individuálního přístupu ze strany IPRu proto musím opakovaně hodnotit na jedničku.
pokračování
V Praze dne 17.11.2016
Petr Starčevič