Skip to content

Pro aktuálnost tématu připomínáme starší text J.Jehlíka: “Všem, kterých se to týká..”

Všem, kterých se to týká.

Rada hlavního města Prahy zničila práci špičkových odborníků, aniž by věděla, jak jí nahradit. Naslouchala nezodpovědným lidem, jejichž erudice a schopnosti zdaleka nedosahují renomé Petra Hlaváčka či Romana Kouckého, a jejichž aktivita se projevuje jen v destrukci. Z nepochopitelných důvodů nebyl brán v potaz názor Gremiální rady IPR, jež opakovaně vysoce hodnotila práci IPR a týmu Metropolitního plánu. Nebyl respektován závěr nezávislé Odborné pracovní skupiny, která převážně kladně posoudila pracovní návrh nového územního plánu (Metropolitní plán). Přitom členové jak Gremiální rady, tak Odborné pracovní skupiny jsou respektovanými nezávislými osobnostmi v architektonické a právní sféře. Zřejmě proto, že nebylo lze negovat tato vyjádření a bylo nutné zastřít osobní averze, byly využity zástupné důvody odstranění ředitele IPR a zničení týmu Metropolitního plánu, důvody z pohledu měřítka tématu a problému podružné. Kromě nenahraditelných odborníků se ztrácí i vlastní dílo, ne že ne. A v čem je jeho síla? V unikátní metodě popisu města a důsledné vazby tohoto informačního pole na digitální, resp. datové vyjádření. A v důsledném hledání srozumitelného zobrazení a vyjádření tak složitého a vrstevnatého díla. Ale hlavně je jeho síla v obsahu! Základními (a zásadními) cíli plánu jsou: zastavení plošného rozrůstání, využívání vnitřních rezerv, intenzivní urbanizace ve smyslu „města krátkých vzdáleností“, posílení centra a lokálních center, členění města do charakteristických lokalit a jasné vymezení veřejných prostranství, a to jak těch zpevněných, tak nezpevněných (krajinných). To vše v kontrastu k plánům minulých desetiletí (včetně nedávno zastaveného konceptu 2009), které město skládaly z funkčních zón a roztahovaly jeho hranice stále více do krajiny. Paradoxně je nynějším autorům podsouvána vstřícnost k developerům, přitom všechny předchozí plány (včetně onoho konceptu) byly velmi vstřícné právě především k developerům. Jak je tedy možné, že Rada města, a především Strana zelených (sic!), nevítá tak pozitivní změnu, která konvenuje tvorbě kvalitního obytného (ekologického, ekonomického i sociálního) prostředí? Je zřejmé, že kromě osobních důvodů jde hlavně o ideový spor, zda plánem nařizovat „dobro“ pomocí přímých instrukcí, či „jen“ formulovat shodu na limitech pro svébytné chování investorů, majitelů a obyvatel. Ten první přístup je podmíněn velkou jistotou a znalostí budoucích dějů a má restriktivní charakter, druhý přístup umožňuje svobodný individuální projev daný hranicemi (urbanizace a veřejného prostoru), a je iniciační. Rizikem prvního je možné zablokování rozvoje a vyvolání řady změn plánu, rizikem druhého je obtížnější proces správního rozhodování, resp. vysoké nároky na úřední výkon. Je tedy třeba otevřeně přiznat záměry, sdělit rozhodnutí a nést následky. To se týká jak Metropolitního plánu, tak IPRu, tak, a to především, představ o opravdu reálném rozvoji města.

V Praze 5. 10. 2016                                                                                                                                        Jan Jehlík