/Josef Smutný / autor je architekt / 2.10.2016 /
Po 13 dnech od zahájení akce „likvidace Metropolitního plánu“ zahajuje Petra Kolínská 30.9.2016 svůj blog důrazně, ale jaksi dvojsečně. Petra Kolínská – Politik jako arogantní ignorant, aneb kdo může mluvit do územního plánování
Z názvu jejího textu je cítit jakási nejistota a obratem nutnost okamžité obhajoby. Sama sebe nesmyslně staví do polohy arogantního ignoranta, a vzápětí se „skromně“ ptá či spíše si staví otázku na kladně znějící odpověď, zda v této pozici může ona (nebo kdo-si) mluvit do územního plánování. Jistě, Petra Kolínská není arogantní ignorant – to je ve skutečnosti jistě někdo jiný, a může mluvit – tedy má mluvit, do územního plánování.
Název blogu více než podnět k diskusi připomíná Výkřik. Ne nepodobný Výkřiku Edvarda Muncha. Všude kolem nás je brutálně černo-modro-rudo. Chybí pozitivní zelená. Hodnota Munchova Výkřiku je 120 milionů dolarů. Jaká je hodnota Výkřiku Petry Kolínské?
K Munchovu Výkřiku je často kladen dotaz, proč nás tak přitahují drásavá, traumatická a znepokojivá umělecká díla. To vše je cítit skrz naskrz ve Výkřiku Petry Kolínské, její drásavou situaci tak intenzivní, že lze tušit, že se při psaní intenzivně držela za hlavu, aby byla schopna tuto traumatickou situaci vůbec přežít. Přesto dodržela všechna pravidla z Úvodu do psaní úspěšných blogů – včetně rozhodujícího faktoru záměny rozumu a emocí.
Mimo podobenství obrazu je zde společná i situace. Neklidná, krvavá obloha nad Prahou, a na mostě mezi Starým a Novým si k smrti (novým metropolitním plánem) vyděšená postava svírá hlavu a řve zoufalstvím ze své zodpovědnosti v čase beznaděje, chaosu a úzkosti. V následujícím textu pak Petra Kolínská vydává hluboce osobní svědectví o duševní trýzni, kterou v ní vyvolává rozvoj Prahy nastavený před pár lety novým odvážným přístupem k plánování českých měst.
Petra Kolínská sází na vždy populární symbol úplného zoufalství. Otvírá hned v úvodu okno vlastní katarze. Po dramatickém zážitku, v pocitu ohrožení všudypřítomným zlem zvolila namísto očisty rozumem a citem cestu populismu a vyvolávání paniky. Cena jejího výkřiku bude jistě nižší než 120milionů dolarů, může být však pro Prahu dražší více než se může na první pohled zdát. Jaká je cena devalvace hodnot, odbornosti, profesionálního přístupu, a společenského konsensu? Jaká je pak konkrétní cena za uvalení Prahy do nejisté, rozhádané pozice, na dalších mnoho let?
Kritici, jmenovitě Rachel Campbellová tvrdí, že Výkřik je obraz bezmála infantilní a odpovídá nezdravému vkusu. Popularita obrazu stojí na nadřazování temné, mezní, a znepokojivé, nad klidným a krásným. Přesto vidí světlo na konci – s věkem vyjadřování extrémních lidských emocí přestane přitahovat.
Výkřik nemá tvář, je to jen lebka bez rysů, do které se o to více mohou promítat všechny pocity. To co z obrazu vnímáte, se v čase nemění. Jednoduchá emoce je srozumitelnější než složitá. Proto lze Výkřik považovat za prvoplánový.
Politik musí být jistě intenzívní. Bylo by ale výrazně přínosnější, kdyby při řešení odborných problémů zůstal stát nohama pevně na zemi a byl konkrétní a seriozní, a především na základě emocí nevyvolával paniku, tak neblaze historicky proslulou. Pak by mohl být důvěryhodný.
/odkaz na článek P. Kolínské: http://kolinska.blog.respekt.cz/politik-jako-arogantni-ignorant-aneb-kdo-muze-mluvit-do-uzemniho-planovani/