Autor Metropolitního plánu – dokumentu, který měl Prahu posunout k západním městům – Roman Koucký říká, že na celý jeho tým byl vyvíjen politický tlak.
Z Institutu plánování a rozvoje proto odešel.
LN/ 25.10.16/Eliška Nová
PRAHA Na konci září odvolali pražští radní na návrh náměstkyně Petry Kolínské (SZ/Trojkoalice) ředitele Institutu plánování a rozvoje Petra Hlaváčka. Odmítl totiž propustit autora Metropolitního plánu Romana Kouckého. Politici argumentovali tím, že Koucký odmítá zapracovat některé změny a že plán leckdy odporuje zákonu. To později vyvrátila externí komise, kterou si město najalo.
Koucký k tomu říká: „Jejich připomínky jsou irelevantní, vmnoha ohledech jsou vykonstruované a všechny jsou především účelové. Vrcholem je argument, že plán je nezákonný. Kdo může říct, že to je nezákonné? Jedině soud, žádný úředník ani politik to říct nemůže.“
Odvoláním Hlaváčka spustili pražští radní lavinu. Koucký z institutu odešel. Spolu s ním podalo výpověď i 13 z 15 členů jeho týmu, který na plánu pracoval. A radní nemají plán B. Ani po měsíci není jasné, co s dokumentem bude. Představa, že do nedokončeného procesu trvajícího čtyři roky naskočí někdo jiný a plán dokončí, je podle všech odborníků naprosto mylná. Pravděpodobně proto skončí v koši.
LN Jak se díváte na představu některých politiků, že se vůbec nic nestalo, najme se úředník, který zapracuje, co si přejí, a pojedeme dál?
No řekl, bych, že to jen ukazuje míru neznalosti a nepochopení. Žijeme stále ve vleku diktatury proletariátu, ve které nemá duševní práce a duševní vlastnictví žádnou hodnotu. A pak je samozřejmě možné takto uvažovat. To už ale opravdu nemluvíme o odborné práci.
LN Jaké to může mít důsledky?
Pokud by se vůbec někdo našel, zásah do plánu by byl samozřejmě destruktivní. Pokud by byl návrh upraven podle některých politických menšinových sil, tak budou tyto úpravy směřovat především ke komplikování až zastavení jakékoliv výstavby. Praha by dál upadala a vzdalovala se normálnímu světu.
LN Za plánem je 25 let vašeho výzkumu. Jakého?
Už před revolucí se naše generace snažila změnit systém územního plánování v Česku. Ještě dnes vězí názory na plánování města hluboko v 70. a 80. letech a v direktivně řízené společnosti. Je to bolševický způsob plánování. Dodnes ho používáme a dodnes je zakotvený v naší legislativě. S Metropolitním plánem jsme se ten stav jen pokoušeli posunout alespoň o kousek dál, trochu ho inovovat. Ale asi ani na to ještě není společnost dostatečně zralá. Ano, uplynulých dvacet pět let jsme prováděli, jak já říkám, výzkum bojem, dělali jsme různé studie, ale i plány, které jsou řádně projednané, schválené a platí. Vše probíhalo za pochodu. Pracoval jsem na různých úkolech pro více než padesát českých měst. Vždy je potřeba plán dělat v rámci zákona. Je to sice to nejtěžší, ale musíme se o to pokoušet. Dnes například všichni mluví o regulačních plánech a nikdo už si ani nevzpomene, že se to dříve jmenovalo územní plán zóny – první novodobý regulační plán udělala moje kancelář na počátku devadesátých let pro centrum Ústí nad Labem. Nikdy to ale nebyla revoluce. Ta musí přijít shora.
LN Co by měla přinést taková revoluční změna zákona?
Měli bychom umět plánovat flexibilně. Plánovat město jako město, jako živou a hlavně živoucí strukturu, ne jako shluk solitérních budov podle jejich funkce. Měli bychom umět vytvářet nové hodnoty a ne jenom přežívat z podstaty. Město se má plánovat velmi málo. To je zásadní rozdíl oproti zastaralému způsobu direktivního řízení, kde bylo naplánováno vše. Město je živý organismus. Jakékoliv plánování živého organismu vede k zásahům, které dříve nebo později vedou ke smrti. Dnes nevíme, co bude zítra, ale máme plánovat na 30 let dopředu mateřské školky na soukromé pozemky? Územní plánování nemůže zachránit celý svět. Jsem přesvědčený, že kdybychom plánovali flexibilněji a dávali víc možností životu, tak se nám podaří aktivovat kladné síly. Když je plán regulační, tedy velmi zákazový, tak aktivuji především obranné reakce, a to jsou vždy síly především záporné. A nezapomeňme, že my Češi jsme mistři v obcházení zákazů. Když společnost řídím direktivně a tvrdě, tak se většinou netrefím. Takže ve výsledku musím pořád dělat nějaké změny. Tím nejen že snižuji kredit plánů, ale zdržuji vývoj, stojí to spoustu peněz a vede to jedině ke stagnaci. Lepší je si přiznat, že něco ovlivňovat nemusím, protože se to stane samo. A většinou lépe, než kdybych to plánoval.
LN Proč je podle vás společnost nepřipravená?
Myslím, že jsme byli víc připravení na začátku 90. let a že se to mělo stát hned. Fakt, že se to nestalo a zpátečnická urbanistická lobby přežila tak dlouho po revoluci, je absurdní. Ale nepodařilo se úplně zreformovat školy, úřady. Asi to prostě lépe nešlo. Já si myslím, že za špatné plánování měst mohou z velké části architekti sami. Nebyli dost ostražití, kritičtí a hlasití. Všemožné normy a předpisy zvítězily nad normálním životem. Krása musela ustoupit technicistnímu pojetí. Vždycky ale dodávám, že svoji roli sehráli také novináři, kteří neumějí informovat o hodnotách města a přinášejí jen negativní kauzy.
LN Má být ale společnost připravená a teprve potom se má začít něco dělat?
Ne, to nejde. Tvůrci musejí vždy nejdříve něco nabídnout. Společnost neví, co chce. Kdyby Steve Jobs participoval svoje výrobky s veřejností, tak nikdy nemáte iPhone, který teď držíte v ruce. On jednoznačně řekl, že ví, co zákazníci chtějí, a zpětně je pak učil zvykat si na vysokou kvalitu. My toho nejsme schopni. Nejsme schopni přijmout nabídku kvality. Dokonce ani podněcovat její vyvolávání. Když někdo něco umí a může přinést něco nového, tak ho raději odstraníme, protože by nám vyčuhoval z řady.
LN Čím to ale je, že nejsme schopni přijmout tu nabídku?
Už jsme prostě takoví. Nevíme, že to můžeme a máme chtít. Přitom je to jednoduché. Vy nechcete krásné prosperující město? Nechcete, aby se vám dobře žilo? Mít po ruce to, co potřebujete a chcete? Jenže krásné město s vysokou kvalitou života nevzniká jen podle norem. Krásné město je umělecké dílo. To je rozdíl mezi sociálním inženýrstvím a hledáním ztracených hodnot. Nevíme, co od města chceme, a tak se schováváme za inženýrské tabulky. Schováváme se za to, že developer je přece zlý a my ho musíme krotit. Místo toho, abychom řekli, že jediný, kdo tady něco staví, je dnes developer, a proto s ním musíme především spolupracovat, musíme si ho vážit. Vlastně se k městu chováme úplně obráceně, než bychom měli. Bojíme se všeho nového. Dostali jsme svobodu, ale odmítli jsme odpovědnost. Svoboda vybuchla do bezbřehosti, kterou teď nejsme schopní zkrotit. Krotíme ji další bezbřehostí aktivistických, ale opět neodpovědných skupin. Ty mají dnes nepředstavitelnou moc. Asi tak deset lidí je dnes schopno zabránit tomu, aby Praha měla rozumný plán. Je to normální? Je to názor demokratické většiny? Spíš ne.
LN Proč je podle vás ta většina zticha?
Máme se asi moc dobře. Vždy jsme byli zvyklí, že se o nás někdo postaral. Tak je nám to jedno. Nebo jsme se zase dostali do stavu rozdělené společnosti, který známe z druhé poloviny minulého století – my a oni. Jsme přesvědčeni, že stejně nic nezměníme. Ta část společnosti, která se svobodou přijala i odpovědnost, je velmi malá. Bude trvat několik generací, než národ přestane být zdecimovaný léty nesvobody. Generace, která se narodila v devadesátých letech, prošla alespoň částečně zreformovaným školstvím a má dnes už jiné hodnoty. Je ale alarmující, že se i v téhle generaci objevuje spousta neobolševických jedinců.
LN Máte tím na mysli někoho konkrétního?
Není potřeba jmenovat. Není to podstatné. Podstatná je hrozba, kterou bychom neměli přehlížet. Aby byli všichni prima a slušní, to asi nejde, ale je zarážející, že se takové extrémní menšinové názory mohou u nás dostat k moci a ovlivňovat budoucnost. To je velmi nebezpečné.
LNA kdo je těch deset lidí, kteří plán nechtěli?
Opakuji, nechci jmenovat, pouze bych jim dělal reklamu. Ale už je to dohledatelné na internetu. Jsou to lidé, kteří nikdy nic nevytvořili, jejich cílem je destrukce a zničení práce někoho jiného. Spojili se s těmi postbolševickými urbanistickými silami, které se snaží zuby nehty udržet direktivní plánování při životě. Každý hájí své cíle. Musíme si ale uvědomit, že o zničení plánu usilují také lidé, kteří jsou plně odpovědní za to, v jakém stavu jsou česká města, protože je osobně plánovali od 70. let. A tím způsobem, kterým plánovali, se prokazatelně ani po revoluci nepodařilo stavět města dobře. Kvalita života v nich nevzrůstá, spíš naopak a města nejsou krásnější.
LN Dělal jste územní plány pro několik měst, které jsou platné. Proč to nešlo v Praze, o niž se říká, že by měla být napřed a která by měla směr udávat?
Praha už dávno není napřed. I když nesmíme zapomenout na to, že konečně platí nové pražské stavební předpisy a ty směr rozhodně udávají správně. Teď už jen ten stabilní plán… Statisticky by se asi dalo dokázat, že naše plány mají mnohem méně změn a jsou mnohem stabilnější, pokud do nich nezasáhne nějaká vnější destrukční síla. Například Teplice jsou padesátitisícové město a náš plán tam vydržel deset let beze změn. Pražský územní plán má tisíce změn, plzeňský měl stovky, malá města obecně mají desítky. To jednoznačně ukazuje, že je na těch plánech něco špatně. Stavební zákon je postavený na tom, že změny územního plánu jsou vlastně součást těch plánů, je to vložené do DNA systému našeho plánování. A je to špatně, protože plán má být flexibilní, ale stabilní. Má vyjadřovat neměnnou vizi a svobodně umožňovat své naplňování. A změní-li se vize, má se změnit celý plán.
LN Zaznívají výtky vůči tomu, jak byl sestaven váš tým. Radní Petra Kolínská říká, že s vámi pracují děti (nezkušení architekti – pozn. red.). A že jsou to vaši žáci.
Energie v člověku netrvá věčně. Já už jí třeba moc nemám. Na celém světě, ve všech civilizacích a ve všech dobách pracovali žáci se svým učitelem, aby se to naučili a mohli dál nést jeho myšlenky. Proč bych si měl brát cizí žáky? Zejména když neumějí, co potřebuji? Vždyť by to nemělo smysl.
LN Vnímáte rozhodnutí týmu dát výpověď jako správné?
Především je obdivuji. Vím, že pro ně, pro všechny, to je lidsky nesmírně komplikované. Možná v některých ohledech i víc než pro mě. Ale když žijete dva roky pod tlakem, který je chvílemi opravdu nepochopitelný a nechutný, tak i ty nejotrlejší a nejsilnější osobnosti se začnou rozkládat, začnou pochybovat. O to je jejich pevný postoj cennější.
LN A ty tlaky přišly až s novou politickou reprezentací?
Bezpochyby. Tomáš Hudeček se snažil řídit město a dát mu nějaký impulz do budoucna. Za celou dobu byl tady na institutu snad dvakrát. Fungovala vzácná míra důvěry. Neměl čas na nějaké ovlivňování. Pochopil, proč se má plánování změnit, a umožnil to. Nenávist vůči němu se po volbách přenesla na nás. To je asi normální.
LN Mrzí vás to?
Mrzí. K Praze jsem se oklikou dostával přes celé Čechy. Udělal jsem přes 220 projektů. Mezi nimi i „nejvyšší územní plán“, jak s nadsázkou říkám plánu Pece pod Sněžkou. Potom jsem byl vyzván, abych udělal i ten největší, pražský. To jsem prostě nemohl odmítnout. Ale kdybyste mi před pár lety řekla, že budu pracovat na pražském plánu jako zaměstnanec Útvaru rozvoje města, řekl bych vám, že jste se asi zbláznila. Ale stalo se. Sestavil jsem tým, asi nejlepší, který tady mohl být. Zkušenost starších, kteří se mnou pracují léta, jsem zkombinoval s mladou energií, která dovedla plán do digitální podoby. Adnes je zase všechno jinak. Budoucnost prostě nejde zcela plánovat. Ale mrzí mě to i proto, že i kdybychom se k tomu třeba za půl roku měli vrátit, už se možná nepovede postavit stejný tým. Ti lidé už budou možná někde jinde a bude těžké je dostat zpět do nejasné budoucnosti. Musely by se zásadním způsobem změnit podmínky pořizování plánu, a to nevím, zda je dnes vůbec reálné.
